Proč bych měl být jiný a nepokračoval v rodinné tradici „bezmezného“ obdivu ke všemu, co zavání bolševickou blbostí na sto honů. Pradědeček neměl rád české přisluhovačství směrem k Vídni. Před sto léty proto odešel do Ruska, aby přivoněl k carským služebníčkům a po vítězství pracujícího lidu sovětským slouhům. Vyhověl tehdy žádosti carské vlády, aby odnaučil mladé muže chlastat a více sportovat. Gorbačov to zkusil o sedmdesát let později s perestrojkou a se stejným výsledkem. Oni to mají v krvi. Jaké měl olympijský sportovec a gymnaziální profesor úspěchy po této stránce u studentů nevím. Ale na každé „štaci“ zplodil dceru. Kyjev, Oděsa, Sevastopol a Orenburg kdesi na konci civilizace, tam se narodila moje babička. Ze mne mohl být nyní Kazach nebo Kyrgyz, co já vím. Rodina přežila občanskou válku, později oslavovanou jako Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Tahanice mezi menševiky, bolševiky, esery a frakcemi ve zbrani či pod prapory všelijakými. Vyvraždění carské rodiny, pomyslný výstřel z Aurory a Lenin s křížkem po funuse, třešnička na dortu. A tak praděd zavelel k návratu do rodné vlasti se zvoláním „Ať žije svobodné Československo“.
Války na všech stranách, Masarykova demokracie také vzala za své, proradné spojenectví Sovětů a Němců. Opět válka, pomyslný mír a studená válka pěkně v jedné linii. Lenin, Stalin a Gottwald, společné myšlení, alkohol a možná zlá pomluva, ošklivá nemoc. Tenhle výkvět se spojil s proletáři všech zemí, ejhle revolucionáři budovali nový svět. Pradědeček měl pravdu, byl nenapravitelný optimista. „Do pěti let se to posere“ a ono skutečně. Měnová reforma na sebe nenechala čekat. Hladová koruna dar Sovětského svazu. Babiččino heslo, že jí nebude žádnej blbej komunista vykládat rozumy vo revoluci a Leninovi se stalo ve famílii velice populární. Pražské jaro, internacionální pomoc a normalizační léta, kdy mluvící menšina duševních grázlů zvítězila nad mlčící většinou, jí dalo za pravdu.
Také jeden z důvodů, proč se jim vyhýbat jako čert kříži a já nejsem jiný. Ale tak dlouho se jim nedá odolávat. Široká ruská duše by se ráda rozpínala od Uralu až k Atlantiku. Jaké lázně zvolit, když Středočechům jsou nejbližší Karlovy Vary a Františkovy Lázně, tolik oblíbené občany Sovětského svazu? To ani náhodou, díky předkům jsem dobře hovořil po jejich a má paleta ruštiny byla přepestrá. Durak a svóloč patřily do mého diplomatického slovníku, těch šťavnatějších slovíček jako „chuj moržóvij“ jsem měl v zásobě dost. Proč lézt do jámy lvové, to raději „daleko od Moskvy“. A tak jsem si vybral poklidné lázně na Moravě. Ovšem jen do té doby, než zahrkal před lázeňskou bránou služóbnyj nómer 1 a vystoupily z něj osoby od pohledu másla. Byli to vojáci Sovětské armády v civilu, kteří se přijeli podívat na známá místa. Jenže měli kufry a s halasem pro změnu dočasně obsazovali Kuróry Slátiníce. Služóbnyj nómer 2 je jistil ze zálohy. Ani je nikdo nemusel vybízet, aby se zde cítili jako doma, o tom jsou mnozí dodnes přesvědčeni. Vždyť jejich rakety na Libavé chránili náš mír a my mohli radostně budovat. Nejen z vyprávění mých předků vím, jak chlastá carský oficír. Vidět na vlastní oči splachovací záchody, používané jako turecké, toť fata morgana kombinace kravína s vepřínem. Lihové noční ticho, které také pomáhalo léčit, trvalo jen chvíli. Noví bojovníci, kteří se prospali z deliria povstali a bylo zase veselo jako po splněném plánu nebo socialistickém závazku.
Tehdy jsem neměl tolik pocuchané nervy a vydržel dost dlouho díky bodrému perzonálu, který také neměl na růžích ustláno. Předčasný odjezd pro mě neznamenal žádný postih ze strany pojišťovny, bylo to přece v zájmu mého zdraví. Že jsem vlezl ze západočeského bláta do hanácké louže dobrovolně? Moje chyba, ale nebyl jsem sám. Jeden přijel až z Chebu ze stejných důvodů a taky se nestačil divit.