Jak rád jsem poslouchal dědu, když začal vyprávět o svém rodném Žižkovu. Nikdy nebylo poznat, kdy mluví pravdu nebo si něco přikrašluje či dokonce pábí tak, jak to dovedl Hrabal. Prý byl dvakrát křtěný Vltavou a navíc Jizerou, při toulkách po Šumavě se z rozmaru obléval přímo z vltavského pramene. Jizerou byl pokropen farářem, vinohradský vodojem zásobující i Žižkov totiž přečerpával vodu z řeky, která byla pro mne vzdálená jako Zambezi.
Aby toho nebylo málo, kdesi se dočetl o jedné pařížské čtvrti, že prý se podobá Žižkovu a na světě byla další historka o jeho světáctví. Tak začal pařížský Montmartr přirovnávat k pražskému Žižkovu a zase měl děda čím okouzlovat. Prý obě čtvrti měly mnoho společného, alespoň v jeho verzi. Pařížské čtvrti vévodí chrám Sacré-Coeur, žižkovské zase novogotický kostel Svatého Prokopa. Jako pupeční šňůrou jsou svázány oba vršky nad Seinou a Vltavou. Tam i zde žili lidé mnohdy rázovití, trochu rozvolnění a někdy i bohémští a tím se liši1i od ostatních Pařížanů či Pražanů. Na Montmartru nabízeli své služby pouliční malíři, na Žižkově zase pouliční holky. Jak pařížský uličník, tak žižkovský frajer, to byly tehdy pojmy. Žádní gauneři a pokud sklouzli na šikmou plochu, nebyli to vrazi. Ten žižkovský byl jen zlodějíček nebo lupič džentlmen, prostě týpek z Hříšných lidí města pražského. V téhle pražské čtvrti byla hospoda, restaurace nebo hotýlek na každém rohu. Kde jinde mohla být Kulatá bába, Stará paní nebo Komutovka, dobře známá z Neffova románu a televizního seriálu. A co teprve legendární uhlířská „Briketa“ u žižkovského nákladového nádraží otevřená žíznivcům od vidím do nevidím. Zde se scházel po práci lid dělný a úředníci, taky všelijaké pochybné existence, zkrátka pestrá společnost. I těch relaxačních center, mile útulných agitačních a kulturních středisek s červenou lucerničkou bylo dostatek, nevím proč se jim tenkrát říkalo hanlivě hampejzy. Domy erotických služeb ve Smečkách znějí lépe?
Děda se už ve čtrnácti klátil na klandru jako cápek a cedil přes retko odrhovačku o dvacetikoruně, co nééjníí tak velikáá, aby rozházela žižkovskýho pepíka. Ale jeho chování bylo jinak mravné, byť měla známka na vysvědčení jinou vypovídací hodnotu. Snažil se zachovávat něco, čím byl Žižkov Žižkovem. Tady se zastavil čas, trochu zapomenutá doba, něco patřícího do jiného století. Starý dobrý Žižkov, to bylo také semeniště nejen studentské recese, o které uměl tak kouzelně psát zdejší kantor Jaroslav Žák a podle jeho námětu jsou dnes ve zlatém fondu nezapomenutelné filmy, Cesta do hlubin študákovy duše a Škola základ života. I dospělí se dokázali odvázat. Jaroslav Hašek se svým věrným hospodským kamarádem Frantou Sauerem uspořádali hepening na oslavu vítězství vojska Zikmundova, té lišky ryšavé, nad vozovou hradbou a řemdichy husitských bojovníků. Jan Žižka dál sedí na koni u Památníku, jakoby se nic nestalo a myslí si své. Ale radní měli keců, jakoby seděli v parlamentu.
O mnoho desítek let později jednal zástupce EU v ČR Ramiro Cibriani se zdejším starostou o možném začlenění Svobodné republiky Žižkov do Unie. Prý bude vlát v Bruselu i její červenobílozelená vlajka. Staří Žižkováci by udělali na Brusel dlouhý nos a ti zvlčilejší vyplázli jazyk. Tůdle.